Více než tři desetiletí táhne britský fotograf Dan Milner sebe a své horské kolo do nejodlehlejších koutů světa, aby zde hledal single traily a fotografické příběhy, o které by se mohl podělit. Hotelový pokoj vždy rád vymění za stan a říká, že mu při podobných dobrodružstvích nejde jen o poznávání nových destinací, kultury a jejich obyvatel, ale také o posouvání sebe sama a vlastních hranic.
„Jdeme kupředu jako civilizované bytosti, nebo se vracíme zpátky jako zbabělci?“ ptá se. Profesor Lidenbrook se ptá s větší než malou anglickou pompézností. V duchu si začínám dělat starosti, když sleduji blížící se bouři, která se prohání kolem vrcholků před námi. Chystá se na nás vrhnout některý z pověstných islandských vrtochů počasí, takže se stejně jako Lidenbrook musíme rozhodnout.
Možná, že vzpomenout si na hlášku ze starého filmového scénáře není úplně nejlepší způsob, jak se rozhodnout, zda se vrátit v čase a zajít si na pivo, nebo se podobně jako hrdina románu Julese Verna Cesta do středu Země z roku 1977 postavit výzvám po islandsku. Dobře, raději se projedeme na kolech drsnou sopečnou krajinou, než abychom klopýtali podzemní chodbou plnou škodlivých plynů a hladových dinosaurů, ale jediný pohled na prazvláštní terén kolem nás nám dává jistotu, že prehistorické bestie se mohou každou chvíli vyhrabat zpoza skály. Island může mít takový vliv na vaši představivost. Nejspíš proto je Verneova kniha plná dávno ztracených příšer a obřích hub tak fantastická.
Pokračujeme dál. Spíš z touhy dokončit naši dvanáctikilometrovou cyklotrasu než z jakéhokoli popírání pojmu slušnost nebo zbabělost v pochybném scénáři. Koneckonců věříme starému přísloví, že neexistuje špatné počasí, pouze nevhodné oblečení. Hashtag: oblečte si bundy a jeďte dál. Blížící se bouřka není zcela neočekávaná. Vzhledem k poloze Islandu mezi dvěma notoricky rozbouřenými moři jsme věděli, že když jsme sem přijeli jezdit, čekají nás meteorologické výzvy. A to i v červnu. Můj kolega Andrew Neethling (ambasador Shimano) i já jsme věděli, že tato drsná, barevná a nedotčená krajina bude mít své výhody – pokud budeme ochotni, jak říká profesor Lidenbrook, „postupovat vpřed jako civilizovaná zvířata“, když se počasí zatáhne.
Trail se otevírá do amfiteátru dechberoucí krásy – už jen tyto výhledy jsou dostatečnou odměnou, abyste pokračovali dál, i když vás nečeká dlouhý, klikatý sestup. Je to příběh společný pro každý den, kdy jezdíme. Počasí mění svou náladu každou hodinu, každá zatáčka na trailu odhaluje nový pohled na ještě rozlehlejší, nezkrocené sopečné plošiny nebo se stává vstupní branou na náročný pumptrack, který se valí přes rozeklané výběžky lávy tryskající z útrob Země staré možná měsíc. Jízda, krajina a představa, že jste právě tady – to vše je velmi pokorné.
Island nemůžete navštívit bez pokory – to je asi to nejvíc, co vám země vezme, ale vrátí se vám to s inspirací. Tři dny projíždíme islandské hladké single traily těmi nejúchvatnějšími scenériemi. Díváme se na padající ledovce a objíždíme hluboké soutěsky, které byly nevýslovnými silami proříznuty skálou tak snadno, jako horký nůž máslem. Bojujeme s protivětrem a neseme kola pod jasnou modrou oblohou. A když odjíždíme, slibujeme, že se vrátíme.
Text a fotografie: Dan Milner
